Umělci, jak se máme zaměstnat?

Ano, jde o umělecké profese. V jejich případě jako by vše bylo otočené. Normální zaměstnanec se zlobí, že musí zase vstávat a potupně sloužit svému chlebodárci. Umělec se raduje, že na ten chleba (ač často stěží) bude mít, že nevypadne ze cviku, že bude moci své tvůrčí já předat živému publiku. Konkurence je veliká. I umělcům zaměstnaným, především tedy v divadlech, většinou nezbývá než si bokem přivydělávat, platy totiž bývají nízké. A pokud jsou zaměstnáni v učitelských profesích, často je stíhá i pocit nedocenění a zhrzenosti. Ať tak či tak, zaměstnanecký poměr se týká málo koho a většině nezbývá, než podnikat.

Tanečníci, především z různých konzervatoří, kde průpravou byl balet, to mají relativně lehké. Ohroženi jsou sice plejádou zranění, ale pohybová vystoupení jsou populární všude. Stačí se tedy nabízet – na různé městské slavnosti, koncerty, i na firemní večírky. Odbyt je obrovský. Totéž víceméně platí i pro populární zpěváky a začínající skupiny. Peníz je zpočátku minimální, ale poptávka poměrně velká.

Kdo dře bídu s nouzí více, jsou operní pěvci. Velkých jmen si všichni váží i je řádně ohodnotí, ale kroky předtím, než se stanou velkými, jsou složité. Mnohým po spoustách neúspěšných konkurzů nezbyde, než na sólovou kariéru zapomenout a stát se součástí sboru. Přesto poptávka může být – především na plesech a večírcích pro „vyšší společnost“. Je však třeba se smířit s tím, že většina lidí nepřišla za uměleckým zážitkem, ale jen a pouze se ukázat.

Herci to také lehké nemají, ovšem množství menších divadelních uskupení jim alespoň dává možnost se vytrénovat. Občas stačí na nabídku „mít žaludek“ a jistý výdělek ze showbyznysu je jejich.

Nejtěžší to mají, a přesto musí téměř bez výjimek podnikat, spisovatelé. Málokdo může říct, že je profesionál, tedy že ho psaní knih živí. Leda, že bokem píše i komerční texty, případně pro média. Jinak je cesta, jak se prosadit jediná – ruku v ruce jdoucí jedinečnost a vytrvalost.